Mrazivá pravda o Simoně Monyové: Proč úspěšná spisovatelka neodešla dřív od svého vraha a proč si narcisté vybírají silné osobnosti?

Pokud jsi ještě neviděla seriál Monyová na OnePlay, tak vřele doporučuji. Tento seriál úplně učebnicově ukazuje příběh týrané ženy. Ženy, která ochraňuje agresora a vše tají. Bohužel příběh Simony Monyové dopadl dle nejhorších scénářů. Manžel ji ubodal v jejím domě šesti bodnými ranami, z čehož dvě byly smrtelné. Monyová umírala desítky minut velmi bolestivou smrtí, nakonec se v důsledku probodnutí plíce udusila vlastní krví.

Seriál vyvolal pro veřejnost spoustu otázek. Spoustu obviňování, že to někdo mohl zastavit. Pro mě a moji práci je to skvělé znázornění toho, jak fungují vztahy s manipulátory, lidmi s narcistickou poruchou osobnosti. Během seriálu, který jsem zkoukla za jeden večer, protože jsem si před pár dny zlomila nohu a mám konečně čas na věci, které obvykle nemají prostor. Co jsem ale chtěla říct je, že jsem během seriálu, který je výborně zpracovaný, analyzovala přesný postup od začátku vztahu až do jeho konce. Opakovalo se tam přesně to, čím jsou vztahy s osobou, která trpí narcistickou poruchou osobnosti, velmi specifické.

V prvních dílech seriálu, který znázorňuje začátek vztahu Monyové s Ingrem (seriálovým Adamem), je výborně vystiženo, jak také vztahy začínají. Velká gesta, pocit, že jste nejlepší a jediná osoba na světě, na které záleží. Vybudování pocitu naprosté bezmezné důvěry, která se stává bohužel klíčovou pro oběť ve vztahu k manipulátorovi. Anglicky se tato fáze označuje jako Love Bombing – tedy extrémně rychlý začátek, extrémní gesta, extrémní zamilovanost, a to často právě ve chvíli, kdy by se ve zdravém vztahu vyvíjela pomaleji a postupně. U Love Bombingu je tato fáze zdravého vztahu přeskočena. Je to jeden velký extrém už od začátku. Žena si tak může připadat, že potkala přesně to, na co celou dobu čeká. Vášeň, jakou nikdy nezažila. Péči, kterou nikdy předtím nedostala. Tam přesně vzniká první háček, který se usídlí velmi hluboko a není lehké se ho zbavit. Tohle je jediný obraz, který si žena zafixuje jako realitu. Proto manipulátoři a narcisté této fázi věnují abnormální péči a pozornost. Tady se rozhoduje o tom, jak se bude vztah dál vyvíjet. Žena si v sobě uzamkne tenhle dokonalý obraz a od té chvíle už nežije s reálným mužem, ale s touhou vrátit se do téhle pohádky.

A tady musíme hned na začátku zbořit jeden obrovský, nebezpečný mýtus, který ve společnosti koluje. Mýtus o tom, že manipulátoři a narcisté si vybírají slabé, submisivní ženy bez vlastního názoru. Není to pravda. Je to přesně naopak.

Narcista si nikdy nevybere slabou oběť. Proč by to dělal? Na slabém člověku si nic nedokáže, takový člověk pro něj nemá žádnou „sociální ani energetickou hodnotu“. Oni si záměrně vybírají silné, úspěšné, zářivé a samostatné osobnosti. Přesně takové, jako byla Simona Monyová – úspěšná spisovatelka, plná života, která dokázala zabezpečit rodinu a měla obdiv okolí. Narcista potřebuje tvé světlo, tvůj úspěch a tvou sílu, aby se v nich mohl sám vyhřívat a parazitovat na nich. Jeho cílem je tuhle silnou ženu ulovit jako trofej a pak z ní systematicky, krok za krokem, udělat trosku, která bude naprosto závislá na jeho validaci. Teprve tehdy, když zlomí někoho takhle silného, zažívá ten nejvyšší pocit moci a kontroly.

Jakmile se past zaklapne, začíná druhá fáze – nenápadná, plíživá devalvace/znehodnocování. V seriálu je to zobrazeno naprosto mistrovsky. Ta změna nepřijde ze dne na den. Začíná to drobnými rýpanci, které manipulátor mistrně maskuje za „dobře míněné rady“ nebo humor. A žena, která je ještě plná té opojné lásky z první fáze, začne podvědomě ustupovat. Začne měnit své chování, aby ho potěšila, aby udržela ten klid. Tady vzniká ten nebezpečný návyk – chůze po špičkách, neustálá analýza toho, co udělala špatně.

Teprve pak, když už je žena dostatečně emočně oslabená a zmatená, přichází ta nejbrutálnější psychologická zbraň: Gaslighting. V téhle fázi manipulátor otočí absolutně všechno proti ní. Cokoli se stane, je její chyba. I jeho vlastní záchvaty vzteku nebo selhání jsou její vina – protože ho vyprovokovala, protože se blbě podívala, protože neudělala to, co měla.

Narcista v této fázi začne systematicky útočit na tvůj zdravý rozum. Začne ti tvrdit, že to máš v hlavě pomatené, že si věci nepamatuješ správně nebo že si vymýšlíš. S naprostým klidem v hlase ti bude říkat věty jako: „Ty jsi vážně nemocná, měla by ses jít léčit.“ „Tohle tvoje chování přece není normální, chováš se jako hysterka.“ A aby té zkáze dodal váhu, použije tu nejzákeřnější zbraň, kdy tě odřízne od reality a podkopne ti nohy tvrzením: „I ostatní to říkají. Všichni si myslí, že jsi blázen.“ Žena, která je v tom zavřená, pak začne pochybovat o svém vlastním úsudku, o svých smyslech a paměti. Začne věřit tomu, že ta chyba je skutečně v ní, a propadá se do naprosté bezmoci.

S tím jde ruku v ruce izolace od vnějšího světa, kterou Adam v seriálu realizoval s děsivou precizností. Manipulátor totiž nesnese, aby jeho oběť měla zrcadlo zvenčí. Potřebuje tě odstřihnout od rodiny, od kamarádek, od kolegů z práce, protože kdokoli zvenčí by mohl říct: „Hele, tohle přece není normální, jak se k tobě chová.“ V příběhu Simony vidíme, jak se partner začíná nabourávat do jejích financí, jak kontroluje její schůzky, jak zpochybňuje loajalitu jejích nejbližších přátel a rodiny. Vytvoří kolem ní neviditelnou zeď. Udělá to tak rafinovaně, že žena má pocit, že se vlastně sama rozhodla s těmi lidmi nestýkat, aby měla klid doma. A najednou se probudíš a zjistíš, že jsi v té toxické bublině zůstala úplně sama.

A přesně v tomhle bodě se dostáváme k té nejčastější otázce, kterou veřejnost, lidé na sociálních sítích a občas i nejbližší okolí tak strašně rádi pokládají: „Proč sakra neodešla dřív? Vždyť byla úspěšná, měla peníze, mohla ho vyhodit!“

Jenže realita týrané ženy je diametrálně odlišná od racionálního uvažování člověka, který sedí v bezpečí na gauči. Ty důvody, proč Simona v tom vztahu zůstávala a proč z něj neodešla, jsou hluboce zakořeněné v našich nejcitlivějších ženských programech.

Prvním obrovským balvanem je pocit viny z rozpadu rodiny. Jako ženy v sobě máme často hluboko zakódované, že jsme to my, kdo nese zodpovědnost za teplo domova, za štěstí dětí, za stabilitu manželství. Přiznat, že vztah selhal, pro Simonu znamenalo přiznat vlastní selhání před celým světem. Nechtěla vzít nejmladšímu synovi otce, otčíma jejich dvou starších synů z předchozího manželství, nechtěla rozbít to, co tak pracně budovala, a do poslední chvíle věřila, že když se bude víc snažit, když bude tolerantnější, když napíše další úspěšnou knihu a zajistí rodinu, všechno se vrátí do těch kolejí z první fáze.

Tím se dostáváme k tomu mechanickému peklu, kterým je emoční závislost (trauma bonding). Vztah s narcistickým agresorem funguje jako ta nejtvrdší droga a projevuje se v cyklech. Kdykoliv je žena vnitřně rozhodnutá, že už dál nemůže a vztah ukončí, stane se obrovský zvrat. Agresor okamžitě vycítí, že ztrácí kontrolu, a v tu vteřinu se jako mávnutím kouzelného proutku promění zpátky v toho úžasného, dokonalého chlapa ze začátku.

Zase začne dělat velká, grandiózní gesta. Pláče, klečí na kolenou, prosí, slibuje, že se půjde léčit, nosí obrovské kytice a snáší modré z nebe. A Simonino zraněné, vyčerpané srdce dostane přesně tu dávku naděje a bezpečí, po které tak zoufale toužilo. Chemie v mozku zafunguje tak, že uvěříš, že se konečně stal ten zázrak, že se ten „zlý sen“ rozplynul a tvůj milovaný muž je zpátky. Jenže jakmile je krize zažehnána, jakmile manipulátor vidí, že oběť je opět bezpečně zaháčkovaná a nikam neodchází, maska padá. Celé děsivé kolečko se rozjíždí nanovo. Pokaždé s větší intenzitou, pokaždé s hlubším ponižováním a pokaždé tě to zlomí o kousek víc. Dlouhodobé týrání ti totiž kompletně vygumuje tvou vlastní identitu. Přestaneš věřit sobě, svým pocitům, své hodnotě.

Simona Monyová neukončila ten vztah ne proto, že by byla slabá. Byla to neuvěřitelně silná žena. Ale byla chycená v dokonale promyšlené, destruktivní psychologické pasti, ze které se v určité fázi už prostě nedá odejít jen tak na základě racionálního rozhodnutí.

A víš, co je na tom celém nejsmutnější a zároveň nejvíc varovné? Simona Monyová nakonec tu sílu našla. Ona od něj odešla. Ta tragédie se stala až ve chvíli, kdy už žili odděleně.

On tehdy zneužil to nejcitlivější, co máma má – použil jejich malého syna jako záminku a manipulaci, aby se dostal do domu s tím, že ho jde jen uspat. A to se jí stalo osudným. Proč o tom mluvím? Protože v tom leží obrovská psychologická pravda: největší nebezpečí od agresora často přichází právě ve chvíli, kdy ho definitivně připravíš o kontrolu. Dokud tě má pod zámkem, sráží tě a manipuluje, jeho ego je nasycené. Jakmile ale uděláš ten rázný krok a odejdeš, jeho iluze moci se zhroutí. Pro narcistu je odchod partnerky nepředstavitelná urážka, kterou jeho nemocné ego nedokáže unést. Proto v této fázi odloučení mohou začít jednat extrémně zkratkovitě, agresivně a nebezpečně. Udělají cokoli, aby tu kontrolu získali zpět, nebo aby se pomstili.

Chci tě ale hned teď ubezpečit – tento tragický konec je absolutní extrém a neznamená to, že to takhle dopadá vždycky. Rozhodně se nemusíš bát odejít!

Jen je potřeba vědět, že odchod od takového člověka se nerealizuje ze dne na den v afektu, ale vyžaduje chytrost a strategii. Narcistu neporazíš emocemi, ale tím, že budeš o tři kroky napřed. Klíčem k bezpečnému svobodu je mít připravený bezpečnostní a podpůrný systém.

Co to znamená v praxi?

• Rozbij izolaci v naprosté tichosti: Najdi si jednoho nebo dva lidi, kterým bezmezně věříš (rodina, nejlepší kamarádka), a řekni jim pravdu. Agresor o tom ale nesmí vědět do poslední vteřiny.
• Měj bezpečné zázemí: Připrav si plán, kam půjdeš, kde budeš spát a kdo ti v den odchodu fyzicky pomůže.
• Zajisti si finance a doklady: Pokud je to možné, odkládej si peníze stranou a měj důležité dokumenty (pas, rodné listy dětí, smlouvy) na bezpečném místě mimo domov.
• Spoj se s odborníky: Tohle je nejdůležitější bod. Organizace jako Bílý kruh bezpečí, Rosa nebo proFem s tebou naprosto diskrétně a zdarma sestaví přesný, bezpečný krizový plán na míru pro tvou situaci. Vědí, jak na tyhle lidi právně i psychologicky vyzrát.

Když máš za zády tuhle neviditelnou zeď podpory, jsi v bezpečí. Tyto organizace denně pomáhají stovkám žen úspěšně a bez úhony zavřít dveře za toxickou minulostí.

Proto chci, abys tenhle seriál viděla. Abys ty vzorce spatřila v jejich plné, nahé a děsivé realitě, protože když je uvidíš na plátně, možná ti do sebe zapadnou věci, které třeba sama prožíváš, nebo které vidíš u své kamarádky, sestry nebo kolegyně.

A pokud teď čteš tyhle řádky a hluboko uvnitř tebe to rezonuje… Pokud zažíváš cokoli z toho, co jsem popsala – ať už je to neustálé obviňování, křik, trestání tichem, kontrola tvých financí, tvého telefonu, nebo nedejbože první fyzické napadení… Chci, abys mě teď velmi pozorně četla:

NENÍ TO TVÁ CHYBA. NENÍ TO TVÉ SELHÁNÍ.

Nezavinila jsi to tím, co jsi řekla, tím, co jsi měla na sobě, nebo jak jsi uvařila večeři. Stala ses obětí člověka, který parazituje na tvé dobrotě, tvé empatii a tvé touze po lásce. Domácí násilí opravdu začíná daleko dřív, než se objeví první modřina, a psychické rány na duši se hojí mnohem déle. Nečekej, že se to samo změní. Nečekej, že ho zachráníš nebo napravíš. Nenapravíš.

Prosím tě, nenechávej si to pro sebe a začni tu situaci řešit. Nemusíš na to být sama a nemusíš hned zítra podávat žádost o rozvod. První krok je rozbít tu izolaci. Svěř se někomu, komu věříš. Vyhledej odbornou pomoc – obrať se na organizace jako Bílý kruh bezpečí, Rosa nebo proFem, kde přesně vědí, v jaké pasti se nacházíš, a pomohou ti z ní bezpečně a krok za krokem vystoupit.

Zasloužíš si žít v naprostém bezpečí, klidu a úctě. Tvůj život má obrovskou hodnotu a nikdo – opravdu nikdo na světě – nemá právo ti ho ničit. Udělej ten první krok. Zachraň samu sebe.